Když město pohltí hvězdy: co vidíte místo oblohy a jak to změnit

Jak zjistit, které hvězdy ve městě ještě uvidíte Začněte pozorováním nejjasnějších objektů, které světelné znečištění „přežijí" – planet, jako je Venuše nebo Jupiter, a nejvýraznějších hvězd, třeba Síria nebo Vega. Tyto objekty jsou dost jasné na to, aby prozářily i městský opar. Abyste je našli, nemusíte znát přesné souřadnice; stačí se zorientovat podle západu Slunce a zapamatovat si základní směry. Pokud chcete vidět více, zkuste vyhledat vyvýšené místo s rozhledem do krajiny – třeba park na kopci nebo střechu domu. Čím dál od pouličních lamp, tím lépe.

Dalším častým problémem je netrpělivost. Lidé vydrží u dalekohledu pět minut a pak odejdou s tím, že nic nevidí. Přitom stačí počkat. Oko se neadaptuje jednorázově, ale postupně – po dvaceti minutách vidíte objekty o jednu až dvě magnitudy slabší než na začátku. V praxi to znamená, že co bylo na první pohled neviditelné, se po půl hodině stane jasně rozlišitelným. Proto si na pozorování vyhraďte alespoň hodinu a po příchodu na místo se nejprve deset minut jen dívejte na oblohu bez jakéhokoli dalekohledu.

Důležité je také vědět, co adaptaci ničí nejvíc. Náhlé oslnění autem nebo pouliční lampou, která se rozsvítí uprostřed pozorování, může zhatit celý večer. Pokud pozorujete ze zahrady, vyberte si místo, které je od zdrojů světla odstíněné – třeba za zdí domu nebo pod vzrostlým stromem. A pokud se přece jen oslníte, nepropadejte panice. Sedněte si, zavřete oči a počkejte pět až deset minut, než se citlivost vrátí. Tělo si s regenerací rodopsinu poradí, ale potřebuje k tomu čas bez dalšího světelného podnětu.

Největší škodu napáchají nevhodně nasměrované reflektory a lampy, které svítí vodorovně nebo dokonce vzhůru. Jejich světlo se rozptyluje v atmosféře a vytváří závoj, který „přebije" slabší hvězdy. Typická chyba při pozorování z města je snaha dívat se přímo vzhůru do nejjasnější části oblohy. Místo toho zkuste vyhledat místo ve stínu budovy nebo pod stromem, které vás skryje před přímým osvětlením. Ideální je orientovat se na sever, kde bývá světelný opar slabší, a počkat alespoň dvacet minut, než si oči zvyknou na tmu.

Adaptaci můžete urychlit i tím, že si předem připravíte celou pozorovací sestavu. Dalekohled, stativ, mapu oblohy i oblečení si nachystejte za denního světla. Po setmění pak už jen vyjdete ven, sednete si nebo lehnete a necháte oči pracovat. Vyplatí se také zakrýt jedno oko dlaní, když potřebujete krátce použít světlo – druhé oko si tak uchová adaptaci a po zhasnutí se rychle vrátíte k pozorování. Tento trik používají zkušení pozorovatelé běžně.

Začínající pozorovatelé noční oblohy často očekávají, že po přechodu z osvětlené místnosti na temnou zahradu uvidí Mléčnou dráhu okamžitě. Realita je jiná. Lidské oko potřebuje na přepnutí z fotopického na skotopické vidění mnohem déle, než se běžně uvádí. Zatímco první náznaky zlepšeného vidění přicházejí už po pěti minutách, plný rozvoj citlivosti tyčinek trvá třicet až čtyřicet minut. Pokud si na pozorování vyhradíte jen čtvrthodinu, většinu slabých objektů prostě nezachytíte.

Pokud chcete vidět alespoň základní souhvězdí, naučte se rozlišovat, která část oblohy je ještě čitelná. Praktickým trikem je použít červenou čelovku místo bílé – červené světlo nenarušuje noční vidění a nezvyšuje kontrast mezi tmou a světelným oparem. Vyhněte se také pohledu do mobilu; i krátký záblesk displeje vás na několik minut oslepí. Mnozí začátečníci dělají chybu, že se snaží pozorovat hned po západu Slunce, kdy je obzor ještě zaneřáděn zbytkovým denním světlem. Počkejte alespoň hodinu po západu a vyberte si noc bez měsíce v úplňku.

Další častou chybou je přecházení z osvětlené místnosti přímo do tmy. Pokud jste doma, kde svítí žárovky, vaše oči jsou zcela neadaptované a venku budete potřebovat mnohem delší čas. Ideální je přijít na pozorovací místo alespoň půl hodiny před začátkem pozorování a nechat oči zvyknout si postupně. Pokud to nejde, zkuste alespoň prvních deset minut sedět se zavřenýma očima a nenechat se rozptylovat světlem z oken nebo pouličních lamp. S tím souvisí i volba místa – čím dál od světelného znečištění, tím lépe, ale i na okraji města můžete dosáhnout slušného výsledku, když se postavíte do stínu stromu nebo budovy.

Nejčastější chyba: koukáte přímo na objekt I po úplné adaptaci dělá většina lidí zásadní chybu – dívá se přímo na slabou mlhovinu nebo galaxii. Centrální část sítnice, která zajišťuje ostré vidění, obsahuje jen málo tyčinek. Proto slabé objekty nejlépe uvidíte, když se na ně díváte mírně stranou, takzvaně periferním viděním. Zkuste se dívat o deset až patnáct stupňů vedle cíle a vnímejte, co se objeví na okraji zorného pole. Například mlhovina v Orionu nebo galaxie v Andromedě se tímto způsobem rázem zvýrazní.